Tento èlánek je pragmatickým pokusem o konkretizaci nìkterých postupù, které se pravdìpodobnì stanou souèástí systému požadavkù Solventnosti II. Aèkoliv se v souèasné dobì mùže zdát, že zavedení této regulatorní direktivy je stále v nedohlednu, významné svìtové pojišovny a nìkteøí národní regulátoøi se již nyní èile pøipravují. Pojišovny tak èiní s ohledem na svoje ekonomické zájmy, kdy kvalitní systémy øízení rizik a znalost realistické úrovnì potøebného kapitálu jsou jednoznaènou konkurenèní výhodou a nové regulace pak pøispívají k vìtší stabilitì a transparentnosti pojišovacího trhu.

Souèasný stav
Pøes všeobecný konsenzus, že souèasný systém solventnosti platný v zemích Evropské unie (EU) je osvìdèeným konceptem který v minulosti plnil svoji roli pomìrnì spolehlivì, v dnešní dobì již nikdo nepochybuje o tom, že se jedná o zastaralý systém, který je nutné reformovat. Patrnì nejdùležitìjší výhradou pøi hodnocení stávajícího systému je výtka, podle níž tento systém není založen na skuteèných rizicích, jimž je daná spoleènost vystavena, ale pouze na paušálním ocenìní všech rizik prostøednictvím pøedem dané jednoduché formule. Chybìjící návaznost na skuteèná rizika se ukázal jako nedostatek zejména pøi posledním vývoji na svìtových finanèních trzích (propad výnosù z investic, zvýšená volatilita, nárùst hodnoty opcí a garancí v pojistných smlouvách, atd.). Nezanedbatelným vlivem vyžadujícím zmìnu je rovnìž pokrok na poli mezinárodních úèetních standardù pro pojišovny, které zøejmì smìøují k metodám oceňování závazkù založených tržnì konzistentních principech.

Solventnost II
Projekt Solventnost II pøináší výraznou zmìnu regulatorního konceptu v pojišovnictví, který bude vyžadovat systematický a komplexní pøístup k øízení rizik. Kromì jednoznaèného dùrazu na potøebu identifikace všech druhù rizik stanovuje rovnìž výrazné nároky na vnitøní kontrolní systém pojišoven. Nový systém patrnì nabídne pro výpoèet ekonomického kapitálu standardní regulatorní model, ale pravdìpodobnì umožní rovnìž tvorbu vlastních modelù. Ekonomický kapitál se tak bude moci stanovit buď pomocí standardního nebo pomocí vlastního modelu. Vlastní modely ovšem budou muset splňovat øadu požadavkù, jako napøíklad dostateèná obezøetnost, vìrohodnost výstupù, apod., jejichž použití musí schválit regulátor.

Ústøedním principem plánovaného systému je dùraz na obezøetný systém øízení rizik. Pojišovna musí mít k dispozici systém pokrývající veškerá rizika jimž je vystavena. Solventnost II tedy bude øešit nejen pojistné riziko, ale komplexnì veškerá rizika jako jsou tržní riziko, úvìrové riziko, riziko nesouladu aktiv a pasiv, riziko likvidity èi operaèní. Pøi pøípravì na budoucí systém je tedy nutné pøedevším podrobné zmapování jednotlivých rizik a porozumìní mechanismùm jejich vzájemného ovlivňování. Spoleènosti budou muset disponovat rozvinutými modely, vhodnými daty a v neposlední øadì rovnìž vysoce kvalifikovanými odborníky na problematiku oceňování a øízení rizik.

Jednoznaènou výhodou tohoto postupu je schopnost poskytnutí komplexního obrázku o realistické finanèní situaci spoleènosti. Jako nevýhody se prozatím ukazují rizika vyplývající z nutnosti aplikace složitých modelù a možné problémy s dostupností a spolehlivostí dat. Navrhovaný systém, vzhledem ke své komplexnosti, rovnìž nemusí splňovat požadavek na transparentnost, což je jedním z deklarovaných cílù Solventnosti II. Budoucí systém bude pravdìpodobnì vycházet z tržnì konzistentního ocenìní aktiv a pasiv, pøièemž toto ocenìní bude muset obsahovat i explicitní ocenìní opcí a garancí v pojistných smlouvách. Oèekává se, že smìrnice EU o Solventnosti II bude vydána koncem roku 2006, pøièemž se implementace se plánuje v roce 2008.

Požadavek Solventnosti II na navázání kapitálových požadavkù na skuteèná podstupovaná rizika má kromì stabilizaèní funkce rovnìž funkci optimalizaèní - požadavky na kapitál nemají danou instituci pøi zohlednìní jejího rizikového profilu nadmìrnì zatìžovat ale naopak by mìlo být umožnìno efektivnìjší nakládání s dostupnými finanèními zdroji. Je tedy zøejmé, že projekt Solventnost II neslouží pouze pro regulátora, ale splnìní jejich pravidel bude žádoucí i z pohledu jednotlivých spoleèností.

Princip tøí pilíøù
Direktiva Solventnost II bude založena na tzv. tøípilíøové struktuøe známé z projektu Basel II pro bankovnictví. Systém požadavkù na finanèní sílu (Pilíø I) bude doplnìn o obezøetnostní dozor (Pilíø II) a požadavky na transparentnost vykazování úèetních informací, které mají zajistit disciplínu úèastníkù trhu (Pilíø III).

V rámci Pilíøe I budou definovány minimální požadavky na kapitál, a to ve vztahu k systému upisování rizik a charakteru aktiv a závazkù z pojišovny. Za úèelem vytvoøení vlastního pohledu na potøebnou výši kapitálu bude poskytnuta možnost zavedení interních kapitálových modelù. Pilíø I rovnìž stanoví požadavky na kapitál pro finanèní konglomeráty a jeho èlenské spoleènosti.

Pilíø II bude požadovat, aby pojistitelé disponovali vhodnými kontrolními mechanismy a systémy øízení rizik. Pojistitelé budou muset o tìchto nástrojích informovat orgán dozoru, který bude mít kontrolní pravomoci. Dozor rovnìž bude moci kontrolovat interní kapitálové modely, zátìžové testy èi procedury pro øízení aktiv a pasiv. Pokud orgán dozoru shledá v procesech spoleènosti nedostatky, bude mít ve specifických pøípadech možnost požadovat dodateèné kapitálové zajištìní.

Pilíø III má posilovat Pilíø II, a to prostøednictvím požadavkù na zveøejňování a transparentnost informací, jakými jsou napøíklad požadavky na zveøejnìní podstupovaných rizik, analýza systémù pro jejich øízení èi kvantifikace dopadù v pøípadì zmìn klíèových pøedpokladù.

Za úèelem výpoètu konkrétních požadavkù na kapitál v tzv. tøípilíøovém systému bude nejdøíve nutné prostøednictvím standardního nebo vlastního modelu zjistit výše kapitálového požadavku pro solventnost a výše minimálního kapitálového požadavku. Tyto požadavky se poté budou upravovat podle toho, jak bude pojistitel plnit kvalitativní požadavky regulátora. Zpùsob úpravy požadavkù pøitom urèuje regulátor. Plnìní požadavkù tržní disciplíny nebude pravdìpodobnì pøímo ve výpoètu nijak zohledňováno, avšak na výši kapitálu bude mít nezanedbatelný vliv - napø. nedostateèná informaèní otevøenost mùže vést ke snížení ratingového ohodnocení dané instituce.

Rizika pojišovny
Dùležitou souèástí pøípravy na projekt Solventnost II bude nutnost identifikace a klasifikace jednotlivých typù rizik, kterým je pojišovna vystavena. Ukazuje se ovšem, že tyto procesy budou nedílnou souèástí jakéhokoli funkèního systému øízení rizik a kapitálu, a to bez ohledu na vývoj vynucený zavedením Solventnost II. Efektivní øízení spoleèností se totiž èím dál jasnìji stává závislým na schopnosti jasného vymezení jednotlivých kategorií rizik, které jsou spojeny s podnikáním a s ekonomickými zájmy spoleènosti. Pøitom je dùležité si uvìdomit, že pohled na rizika pojišovny nesmí být zúžen výhradnì na riziko pojistné, ale bude muset být mnohem širší. Základní rizika, kterým jsou pojišovny vystaveny jsou shrnuty níže.

Tržní riziko
Tržním rizikem se rozumí potenciální ztráta v dùsledku zmìn hodnoty èi ceny aktiv zpùsobených fluktuací úrokových mìr, zmìnou devizových kurzù, cen akcií èi komodit. V pojišovnách zahrnuje toto riziko rovnìž rizika plynoucí ze zmìn hodnoty aktiv a závazkù a související nejistotu vyplývající z volatility hospodáøského výsledku. Souèástí tržního rizika je i nejistota ohlednì výše budoucích závazkù, která je u pojišoven ovlivnìna objemem pøipsaných podílù na zisku. Specifickou oblast tržního rizika v pojišovnictví pøedstavují rùzné garance èi finanèní opce vložené v pojistných smlouvách jejichž dopad do výsledkù hospodaøení spoleènosti mùže být dramatický. Pøi úvahách o tržním riziku se musí zohledňovat také rizika plynoucí ze zmìn chování pojistníkù èi flexibilita managementu pøi stanovování budoucích podílù na zisku. Pokud výše budoucí inflace ovlivňuje hodnotu pojistných závazkù (napøíklad indexace pojistného èi nákladová inflace), je souèástí tržního rizika rovnìž riziko inflaèní.

Úvìrové riziko
Úvìrové riziko lze zjednodušenì vyjádøit jako riziko, že protistrana nedostojí plnì svému finanènímu závazku. Zahrnuje ovšem rovnìž riziko zmìny úvìrového ratingu emitenta finanèního instrumentu, v jehož dùsledku dochází ke zvýšení rizikovosti dané investice, a tím i ke zmìnì ocenìní pøíslušného finanèního aktiva. Pojišovny jsou úvìrovému riziku vystaveny zejména v dùsledku možného selhání emitentù cenných papírù ve finanèním umístìní (nebo znehodnocení jejich ratingù) a v dùsledku potenciálního neplnìní závazkù ze strany zajistitelù. Je nutné si uvìdomit, že nákupem zajištìní si pojišovna na jedné stranì snižuje svoji expozici vùèi pojistnému riziku, ale za cenu zvýšeného úvìrového rizika, které plyne z možné nesolventnosti zajistitele.

Riziko likvidity
Riziko likvidity je riziko možné ztráty, kterou spoleènost mùže utrpìt, není-li schopna efektivnì vypoøádat svá finanèní aktiva za úèelem vyrovnávání svých finanèních závazkù. Riziko likvidity v sobì kombinuje prvek èasu a prvek bonity. Nebude-li spoleènost mít k okamžiku, ke kterému má uhradit závazky dostatek penìz (pøípadnì jiných aktiv, jimiž lze závazek vyrovnat) mùže to pro ni znamenat ztrátu. Vedle pøímých ztrát mùže pøípadný výpadek likvidity vést i k ohrožení dobré povìsti pojišovny, což mùže vyvolat další ztráty.

Pojistné riziko
Pojistné riziko vyjadøuje nejistotu spojenou s èetností, velikostí, ale i okamžikem výplaty budoucích pojistných událostí a objemem souvisejících vedlejších nákladù. Pojistné riziko se v neživotním pojištìní nìkdy dìlí na riziko plynoucí z nedostateèného pojistného (nedostateèné krytí budoucí škod) a na riziko plynoucí z nedostateèných rezerv (nedostateèné krytí již nastalých škod). V pøípadì životního pojištìní se jedná zejména o demografická rizika (úmrtnost èi dlouhovìkost) a rizika spojená s invaliditou èi závažnými onemocnìními. Do pojistného rizika je rovnìž nutné zahrnout rizika vyplývající z možných zmìn chování pojistníkù po uzavøení pojistné smlouvy.

Operaèní rizika
Operaèní riziko je možné definovat jako riziko ztráty v dùsledku nedostateènosti nebo selhání interních procesù, osob, systému nebo kvùli externím událostem. Tato definice obecnì zahrnuje i riziko ztráty dobrého jména, právní riziko a rizika vyplývající z možného nesouladu pojistných podmínek s právními pøedpisy, pøípadnì rizika plynoucí z jejich odlišné interpretace orgány státního dozoru, klientù a pojišovny. Dalším typem operaèního rizika jsou chyby zamìstnancù, selhání informaèních systémù èi komunikaèních sítí. Operaèní rizika jsou zøejmì nejzávažnìjší kategorií rizik, jejichž dùsledky mohou mít na pojišovnu nesrovnatelnì vyšší dopad než rizika ostatní. Tuto kategorii rizik je možné dále roz-dìlit na rizika èistì operaèní, jakými jsou pøedevším riziko selhání informaèních systémù a rizika spo-jená s podnikáním. Mezi operaèní rizika se tedy øadí:

. Rizika spojená s podnikáním "business risk" (rušení pojistných smluv, nákladová inflace)

. Právní rizika

. Riziko nesouladu s legislativou

. Daňová rizika

. Riziko selhání osob, podvodù

. "Mis-selling" (prodej produktu, jehož vlastnosti nebyly klientovi dostateènì vysvìtleny nebo který svým charakterem neodpovídá potøebám klienta).

Riziko možného odlišného postupu pøi upisování rizika od upisovacích smìrnic spoleènosti se rovnìž øadí mezi operaèní rizika.

Agregace rizik
Po zmapování a zejména kvantifikaci jednotlivých rizik (objem kapitálu, který je potøebný pro eliminaci daného individuálního rizika s pøedem danou pravdìpodobností) je nutné pøistoupit ke stanovení celkového kapitálového požadavku. Pøi tomto postupu je nutné odhadnout efekty diverzifikace, tj. objem snížení potøebného kapitálu v dùsledku vzájemného ovlivňování rizik. Toto je nesmírnì nároèná oblast, která vyžaduje nároèné modelování s použitím sofistikovaných matematických metod. Lze ovšem konstatovat, že cílem podobného snažení by mìla být alespoň pøibližná znalost celkového potøebného kapitálu a rovnìž proporèní rozdìlení tohoto kapitálu pro krytí jednotlivých rizik.

Co je nového u národních regulátorù?
Nìkteøí lokální regulátoøi mezitím reagují na nové výzvy rychleji a zavádìjí vlastní systémy solventnosti. Nejvìtší pokrok je vidìt ve Velké Británii, ©výcarsku èi v Holandsku. Všechny tyto systémy obsahují prvky, které lze spatøit i v pøipravované Solventnosti II.

Koncept realistického úèetnictví, jehož implementace byla ve velké Británii povinná od roku 2004 zavádí tzv. "Twin Peaks" pøístup, pøi kterém se pøi výpoètu kapitálových požadavkù vychází z tzv. regulatorní (modifikovaná verze evropské solventnosti) a realistické solventnosti (poèítá se z realistické, tržnì konzistentní hodnoty aktiv a závazkù). Realistická solventnost, tzv. "Risk Capital Margin" se stanovuje pomocí standardního zátìžového testu, pøedepsaného regulátorem. Test je kalibrován s ohledem na požadovanou pravdìpodobnost pøežití spoleènosti v horizontu jednoho roku a provádí se pomocí pøedem daných scénáøù pro individuální rizika. Spoleènosti ovšem mohou svùj kapitál stanovit rovnìž pomocí vlastního modelu, schváleným regulátorem.

Solventnost ve švýcarském modelu je založena na dvou výpoètech, a to regulatorním a realistickém. Regulatorní výpoèet nereflektuje skuteèná rizika, ale je jednoduchý a objektivní. Je analogický tomu, co známe dnes a používá se pro stanovení minimálního kapitálu, pod kterým již zaèíná faktická insolvence. Realistický výpoèet je založen na tržnì konzistentních principech a používá se pro stanovení realistických závazkù a tzv. cílového kapitálu. Pøi nižším než cílovém kapitálu již nastává zásah regulátora.

Charakteristikou cílového kapitálu ve švýcarském modelu je to, že musí poskytovat prostøedky nejen pro pøežití dopadu nepøíznivých scénáøù (roèní rizikový kapitál) ale rovnìž kompenzaci pro tøetí stranu, za pøevzetí závazkù po realizaci tìchto nepøíznivých scénáøù (riziková marže). Každá pojišovna tak musí mít dostateèný kapitál, který i v málo pravdìpodobné situaci zajistí dostatek kapitálu, ale rovnìž následnou pøevoditelnost aktiv a závazkù na tøetí stranu. Má tím být zajištìno, že i pøebírající tøetí strana bude mít dostatek aktiv pro vyrovnání svých závazkù i kapitálových požadavkù.

Holandský model v sobì obsahuje podobné prvky jako britský a švýcarský. Pojišovny mají možnost volby mezi standardním (sedm scénáøù pro specifická rizika) a vlastním modelem. Standardní model je kalibrován na pravdìpodobnost pøežití jednoho roku.

Pøedpokládané dopady
Solventnost II bude mít dopad na každou pojišovnu podnikající v rámci Evropské unie. Dùraz na svázání kapitálu se skuteènými riziky ovlivní celkový systém manažerských kontrol a cena kapitálu se stane klíèovým hlediskem pøi rozhodování managementu. Spoleènosti disponující dobrým systémem øízení rizik budou zvýhodnìny protože se sníží jejich nároky na kapitál, pøièemž možnost individuálního posouzení kapitálových požadavkù pomocí interních modelù se ukazuje jako další pøíležitost pro efektivnìjší plánování kapitálu. Zkušenosti z bankovního projektu Basel II ovšem ukazují, že vývoj požadovaných modelù mùže být drahý a nároky na potøebné lidské i technické zdroje mohou být vyšší než se pøedpokládá. Modely budou navíc vyžadovat významný objem dat, jejichž získání v požadované struktuøe mùže být nesmírnì složité. Z tìchto dùvodu je potøebný neustálý dialog mezi regulátorem a pojišovnami, aby se zamezilo vyžadování takových informací a prostøedkù, jejichž dodání bude extrémnì drahé èi pøímo nemožné. V každém pøípadì ovšem lze konstatovat, že soulad s požadavky projektu Solventnost II se jeví jako k onkurenèní výhoda nikoliv pouze nástroj pro zabezpeèení souladu s požadavky legislativy.

Imrich Lozsi
Manager
KPMG èeská republika